Z důvodu nedostatečné kapacity stránek (i po vymazání fotek) jsem obsah přestěhoval na
https://www.facebook.com/Oder%C5%A1t%C3%AD-motork%C3%A1%C5%99i-179661422200777/?fref=ts
samozřejmě včetně fotek a v lepší kvalitě.
Sem tam po Gruzii, aneb čundr zemí bájné Kolchidy
O Gruzii se říká, že to je země, kterou si nechal Bůh pro sebe. Nakonec ji však dal Gruzíncům, pro jejich tanec,víno a šašlik. To by bylo OK. Jenže pak tam neměl pouštět komunisty. A když už je tam pustil, neměl je nechat vyhnat.
Ale jak to vlastně začalo? To jsme tak jednou seděli na letišti a koukali se na odletovou tabuli. Zazářilo tam město Kutaisi. „Tý brďo, to zní exoticky“ povídám a zkouším vymámit z Czompka kde to leží. „Gruzie ty vole“, odpovídá Czompe a je to jasné. Po zjištění kolik stojí letenky a jaká je tam bezpečnostní situace je rozhodnuto. Příští rok jedeme do Gruzie.
No, tak jednoduché to sice nebylo,ale už sedíme v Taziho Fofu a míříme do Katowvic na letiště. Proč do Katowic? Je to blíže než Praha a Wizzair tam má domovskou základnu. No a Czompe má nějaký ty bonusy u nich, tak nás to vyšlo podstatně levněji. Tady bych rád vyzdvihl Czompeho přípravu a iniciativu, protože nebýt jeho, jeli bychom leda tak do pr..... Jo do Prahy. Jedeme jako obvykle více méně na blind a loůkóst. Jediný nocleh máme zabukovaný v Tbilisi v hostelu. Byl sice pekelně drahý (150 kč na osobu a noc) ale co. Spát v hlavním městě v parku je fakt až moc houmelesácký. Ale teď zpět na začátek. Poláci natáhli highway skoro až k letišti, tudíž zdoláváme trasu Odry - Katowice v rekordně krátkém čase. Parkujeme přímo naproti terminálu. Ihned po příjezdu vyřizujeme kartu Air Silesia, či tak nějak. To nám zajistí 90% slevu na parkovné. Tu mají všichni s českou spz. Poté už jen odbavení, při kterém se modlíme, aby prošlo v pohodě. Wizzair je totiž totální rozpočtovka, takže do letadla si zadáčo můžete vzít jen malilinkatý příruční zavazadlo. Všechno ostatní se platí. Máme tedy zaplacený jeden bágl pro dva lidi, což vypadá dost komicky. Dvakrát dva baťohy stáhlé strečkou však záhy mizí kdesi v útrobách letiště a my jdeme čekat na on boarding. Tazi letí poprvé a má trošku bubáka, tak se ho snažíme uklidnit. A to, zejména historkama ze seriálu letecké katastrofy. Já už se taky těším na to zrychlení. Bohužel letíme v noci, takže uvidíme akorát velký kulový. Musím pochválit pilota. Tak jemný start jsem ještě nezažil. Je vidět, že trénoval a že se nebude snažit přistát někde v mrakodrapu :). Let proběhl klasicky nízkorozpočtově. Akorát s tím rozdílem, že tady se už nedaly ani sklopit opěradla. No co, nekupte to když je to tak levný. Cestou přepočítáváme ještě ojra, protože sehnat Gruzínský Lari v Evropě prostě nelze a naše koruny tam moc neakceptují. Takže tardá na přistání a hurá za dobrodružstvím.
Oproti našim propočtům přilétáme o hodinu dříve, než jsme čekali. Ne, že by byli piloti tak rychlí, to jsme jen špatně počítali. Je brzo ráno a my čekáme na odbavení. Celou noc jsme nespali a tak tělo začíná vyrábět látky, po kterých se člověk cítí tak trochu sjetej. Ale zase může fungovat. Stojíme ve frontě, když mi Ozef říká, „ty vole, každý dává celníkovi flašku, asi už ví, jak to tu chodí“. Koukám na to jak jelito. Prdlajs, to celník dává flašku čehosi každému turistovi. Ještě nejsme ani z celnice venku a už se mi tu začíná líbit. Ozef přichází k celnici a podává jí pas. Celnice něco říká, nerozumím co. Nakonec přidává „welcome to Georgia“, Ozef na to „am turist“ bere flašku a jde k báglům. Válíme se po zemi smíchy. Ozef ihned otevírá butilku a vyprazdňuje její obsah. Tak to bude jízda. Z útrob letiště vyjíždí kokony našich báglů. Bereme je a snažíme se dostat ven, kde je chcem rozbalit. Víme, že z letiště jezdí busy do celé Gruzie a u stánku s lístky se dá koupit kartuš. Snažíme se odhánět dotěrné taxikáře. Rozbaluju bágl a jdu ke klukům, kteří jsou v obležení taxikářů. Rozhoduju se, že dojdu zjistit cenu lístků do Gori, rodiště Stalina. U bus stánku po mě chcou za lístek pro jeden kus 18 lari. Jdu to oznámit ostatním. Jak to taxikáři slyší, jdou ze 35 na 20 lari. Navíc nás povozí kde budem chtít a bude na nás čekat. OK dem do toho. Rozdíl 28 korun je i při lóvkostu minimální. Samozřejmě zapomínáme koupit kartuš. Ještě se taxikáře ptám, jestli má dost velkou káru pro naši plnou polní. Jsem ujištěn, že da, že bálšoj kufjer, charošij aftamabil. Mimochodem, to jsme tu slyšeli celkem často. Zapomněl nám říct akorát o flašce na cng, která zabírala půlku bálšovo kufjera. S trochou štěstí a taky násílí se nám daří narvat bágle do kufru. Skládáme se do auta a i když odhaduji věk Subaru tak do deseti let, má podvozek na hadry. Teda hlavně tlumiče. Ty při plném zatížení jdou rády a často nadoraz. Příštích asi 45 minut bylo jako ve snu. Zazu (jméno řidiče) vystartoval z letiště přímo rallye stylem. Na to, jak byla cesta rozbitá jel hroznou kládu. Obec neobec minimálně stodvacet na tachu, přes plnou, furt na někoho troubil a mával, ruku s cígem z okna, červená na semaforu jenom na okrasu. Na to jak jsme byli nevyspalí, jsme byli fest vzhůru. Kdesi na okraji Kutaisi nám zastavil u směnárny. Prej dobrý kurz, ha ha, bylo nám jasné, že jsou domluvení, ale i když to byla nejdražší směnárna ve které jsme za celý pobyt byli, nebylo to tak hrozné. Ve chvíli kdy kilem dojel ve městě policajty a na tvrdo je vyklaksonoval, jsme si začali zvykat a dali se se Zazou do řeči. Vyprávěl zajímavé věci, jak to chodí, jak to chodilo, jak bylo za rusů líp a jak je nemají rádi. Vykládal, jak byl u SPECNAS a o osumdesátiprocentní nezaměstnanosti a tak dál a dál. Projíždíme krajinou, relativně plochou, lemovanou šedými domky s šedými betonovými ploty a eternitem na střechách. Budovatelská architektura minulého režimu je vidět na každém kroku. Koukáme na vybydlené paneláky, sakra vony vybydlené nejsou, v tom se normálně bydlí. Nicméně spousta domů je v rozkladu a neobydlených. No ty vole, kde jsou ty krásy Gruzie? Zažíváme kulturní šok. Čekali jsme bídu, ale tohle překonalo naše očekávání. Projíždíme fádní krajinou a pořád kecáme se Zazou. Jelikož jede až do Tbilisi, kam my také posléze míříme, domlouváme příplatek 5 Lari na osobu, s odvozem přímo k našemu hostelu. Super, alespoň něco. Krajina se začíná naštěstí zvedat a my vjíždíme do kopců. Přirovnal bych to tak trochu k Beskydům. Cesta vedla po úbočí a přes sedla a poskytovala nám nádherné výhledy. Po cestě pobíhaly krávy a jiné drobné zvířectvo. Zábavné bylo to, že Zazu jen škubl volantem a při těsném míjení zvířat ani neubral. Všelijaká havěť pohybující se po místních komunikacích je na to vše zvyklá, tudíž jí nechávají auta, míjející jejich tlamy na centimetry, chladnými. Ale to už přijíždíme do Gori. Stalinův domek stojí v těsném sousedství muzea a je kolem něho a nad ním postaven jakýsi štít chránící před povětrnostními vlivy. Do muzea nejdem, protože se tam nachází pouze dary, které dostal Stalin od různých prezidentů. A jelikož se jedná hlavně o obrazy, vynecháváme, jako správní kulturní barbaři, tuto příležitost a radši se jdeme cournout po náměstí. Ozef brble, že kdyby to bylo alespoň rodiště Hitlera, bylo by to zajímavější. Místní se o Stalinovi moc nebaví, protože i když to byl Gruzínec, podařilo se mu skoro vyhladit vlastní národ. Jedeme na citadelu, kterou jsme viděli cestou do města. Je z ní krásný výhled na město a okolní kopce. Při této příležitosti trestáme další láhev vína z letiště. Po návštěvě Gori už míříme na Tbilisi. Samozřejmě to bereme oklikou přes Uplistiche, kde se nachází skalní město. Tady se u vstupu projevuje špatná vlastnost Gruzínců nakažených turisty. Jelikož jejich papírové bankovky vypadají všechny skoro stejně, Tazi přichází o 20 lari, když mu paňmáma na pokladně špatně vydává. Bohužel to Tazi zjistil pozdě a reklamace se nesetkala s úspěchem. Jinak Uplistiche je moooc super a rozhodně stojí za návštěvu. Zdržujeme se asi dvě hodinky a je nejvyšší čas vyrazit na ubytko. Je to asi třicet hodin, co jsme vzhůru. Navíc je šílené vedro a přesto, že je začátek června, teploty atakují třicítku. Dostavuje se únava. Kostel zapsaný do světového dědictví UNESCO proto probíháme ve zrychleném režimu a necháváme se odvést do hostelu. Zazu zjišťuje adresu a opět pekelným tempem míří do srdce Gruzínské metropole. Ještě chvíli přemýšlíme nad změnou plánu na zítra. Uvažujem, jestli se nenecháme zavést na Kazbeg. Ovšem časová náročnost celé akce nekoresponduje se slíbeným zážitkem a navíc chce Zaza za odvoz strašné prachy. Kašlem na to a jdem se ubytovat. Milý personál nám přiděluje pokoj. Už tam je jedna japonka, bělorus, japonec a neskutečná kravka z ruska. Blbka jenom leží na bidle a serfuje na netu. Navíc se chová dost povýšeně a to je něco na nás. Ovšem zbytek osazenstva je jiná liga. Jsou to mlaďoši, co si prostě přijeli užít. Dáváme se do řeči s japonkou, co cestuje po Gruzii na kole s králíkem. Má nějaké povědomí o České republice, tak si upřesňujem informace. Korunu všemu nasadil Tazi, když na něj promluvila anglicky. Tazi se jen usmál a prohlásil. Já nerozumím, já umím jenom „helou jelou“. Japonka vytřeštila oči a my se mohli uválet smíchy. Samozřejmě jsme hned toto faux pas vysvětlili s odkazem na Taziho dobrosrdečnou neznalost. Po zabydlení a osprchování jsme zjistili, že je ještě brzo a proto započnem prohlídku Tbilisi už dnes. Navíc jsme museli dokoupit piva. Vyrazili jsme maršrutkou do centra, které nebylo daleko. Ono ta historická část Tbilisi nám ani nějak velká nepřišla. Vyrazili jsme okouknout nějaké ty památky, vyšplhat na kopec, kouknout pod sukně sochy Mať Gruzii a prostě jen tak courat po městě a nasávat atmosféru. Jak se přiblížil večer, našli jsme si útulnou hospůdku. Před jídlem pivo Nathakthari a k jídlu něco místního. Dali jsme si chinkali. Zvláštní až prazvláštní chuť to byla. Czompkovi to moc chutnalo, mě už tak moc nee. Později jsme zjistili, že všechno jídlo chutná skoro stejně, protože je překořeněné koriandrem, který rvou fakt do všeho. Ve finále se nás pokusila natáhnout číšnice o 50 lari, což je už fakt trochu moc. Cestou na hostel jsme ještě koupili piva a v příjemných 26°C s nastávajícím večerem, seděli venku popíjeli a kecali. Ještě se chtěl družit místní opilec, ale nebyl agresivní a stejně mu nebylo rozumět, tak se to dalo snést. Později jsme ještě udělali velkou družbu s ostatními obyvateli hostelu, zejména s japonci. Ti do sebe tu slivovici lili, jako by to byla voda. Uf, to byla jízda. Ten večer jsem zažil poprvé ve svém životě okno. Ale takové to, co si nevybavíte, ani když vám to připomenou. Až si myslím, jestli si to nevymysleli. Po zalehnutí ještě Czompe nastartoval Husqarnu a chvíli po něm Tazi Stihlku. Ráno se samozřejmě obviňovali z chrápání navzájem. Chudáci spolubydlící.
No, jelikož jsme centrum stihli už včera a na dnešek jsou hlášené neskutečné vedra, vyrážíme k místnímu jezeru, které se jmenuje Tbilisi sea. Jedeme maršrutkou asi hodinu. Jinak jednotná cena za maršrutku ve městě je 0,6 lari. Je jedno jak dlouho a kam jedete. Krajní části Tbilisi vypadají jako větší města u nás před rokem 1989. Akorát trochu víc zchátralé. Voda v Tbilisi sea je čistá a studená. Prostě paráda. Taky tam mají na veřejných plážích městské plavčíky, kteří si vás fakt hlídaj. Po nějakém tom slunění a lochtání vlnek jsme se odebrali k místnímu stánku na jedno orosené. A od této chvíle už nás Gruzínci šokovali svým chováním jen pozitivně. Po druhém pivu nám majitel stánku nalívá nějakou místní sodovku a zve, ať přisednem k jejich stolu a nabízí sýr, maso a čaču, což je klasická slivovice. Plkáme co a jak, když tu potřebuju na záchod. Ptám se po toaletě. Bodrý majitel máchne rukou směrem k blízkému lesíku. Začínám přemýšlet nad smyslem evropské unie. Je krásně, lidi jsou milí, nemá to chybu. Po chvíli se loučíme a vyrážíme k nějakému památníku, co jsme viděli z pláže. Je z něj vidět na skoro celé Tbilisi. Pak rychle na maršrutu a zpět do centra na gáblík a večerní procházku po Old Tbilisi. To je asi nejhezčí část města, i když je vidět, že je podřízená turizmu. Tentokrát si dáváme na jídlo ostry. Je fakt ostrý a chutná opět silně po koriandru. Tentokrát se už nás nesnaží nikdo natáhnout a hospůdka je na evropské úrovni. Večer ještě piva a slíva s japonci a rychle na kutě. Zítra nás čeká přesun do Mestie.
Po probuzení dáváme ještě sprchu a mizíme na maršrutku do centra, kde si nás má vyzvednout odvoz na letiště. Poslední procházka po centru zakončená v Mc Donaldu. Po včerejší noci je klimatizovaná místnost fajn. Odvoz přijíždí na čas a my se cestou na letiště začínáme bát, co nás čeká. Má to být nějaké malinké letadlo pro cca 20 lidí. Čekám rozjezdovou dráhu na louce a rozpadající se aeroplán (vzhledem k ceně letenek). K velkému překvapení přijíždíme k moderní budově a betonové přistávací dráze. Vevnitř je terminál jako na velkém letišti, včetně rentgenu. Jo a taky kontrolují váhu zavazadel. Před námi jsou nějací Estonci a mají váhu překročenou jednou tolik. Vypadají profesionálně, lana, karabiny, přilby atd. Zdlouhavě to řeší a nakonec doplácí za nadváhu. V tu chvíli zjišťujeme podrobnosti o letu. Letíme českým letadlem s českým a slovenským pilotem. Záhy se s nimi dáváme do hovoru a nabízíme paňáčka. Ten je odmítnut s tím, že sou všude kamery. Zbytek osazenstva jenom tupě kouká, jak se družíme s lidmi, co budou mít za pár chvil naže životy v rukou. Chlapi ukazujou fotky Kavkazu z letadla a vykládají historky z Gruzie. Jsou fajn a my se zklidňujem. Po usednutí do sedadel v letadle se ve dveřích objevil český mechanik a křikl na piloty „leťte už s tím do p..e a ne že s tím prásknete jako minule“. No, to moc povzbuzující nebylo. Každopádně vše proběhlo naprosto perfektně. Letadlo se pohybuje ve výšce 3000 mnm a prolítáme kolem hor vysokých 5000 mnm. Zážitek z přeletu Kavkazu je naprosto omračující a jen tak ho něco netrumfne. Je to jeden z pohledů, které zůstanou v paměti do konce života. Na letišti ještě pácháme foto s piloty a JSME TUUUU MESTIEEE. Je to úžasný pocit. Jsme kousek od Mestie (do centra zbývají tři kilometry), ale už vidíme staré domy s kamennými věžemi. Dočepováváme vodu a lezem ven. Místní taxikáři čekají jak supi. Chcou za tři kilometry 8 lari. Nabízíme jim 5 lari, ale jsou už nakaženi penězma. Když se s námi nedomluvili, nasedají do aut a bez kšeftu jedou do centra. My šlapem pěšky. Hrdost nám nedovolí těm zlodějům něco dát. V tom zastavuje šestimístný Transit a řidič nás bere do centra. A to zadarmo. Domlouváme se s ním i na odvoz do Zugdidi za tři dny. Centrum je malinké, ale upravené a je vidět, že začínají hodně těžit z turizmu. Zrovna je zde nějaký místní folklórní festival, tak pozorujeme gruzínské tance a obdivujeme, s jakou živočišností až živelností je předvádějí. V nejlepší místní restauraci si konečně dávám šašlik. Nejlepší je zejména proto, že je jediná. Jídlo však nemá chybu. Šašlik sestává ze čtyř kousků masa na špejli. No, kousků, spíš kusů. Odhaduju, že maso má dohromady tak 400gramů. Měkounké a šťavnaté. Doporučuju. Po vydatném obědě a pivku, je čas sehnat kartuš. Ptáme se v infocentru. Slečna se nás ptá, kolik dní budeme pryč. Odpovídáme, že asi tři až čtyři. Vytahuje půlkilovou kartuš od kolíkmanů a podává nám ji s připomínkou, ať ji vrátíme jí osobně. Nechce ani vidět pas, nechce zálohu a dokonce nechce nic ani za spálený plyn. Koukáme s hubou otevřenou. Je nám jasné, že kartuš musíme vrátit i kdyby čert na koze jel. Koukáme na turistickou trasu a vyrážíme do kopce. Co si budem povídat. Značení trasy spíš není než je. Chvíli tápem, zkoušíme se ptát místních, ale ti jsou tak na šrot (je něco po dvanácté), takže rozumíme jenom „ rečka, rečka“. No tou říčkou nás táhla taky GPS, ale nevěřili jsme jí. Brodíme se vodou a odpadky. Tady se uklízí stylem narvat všechno do potoka a na jaře to vezme voda. Zelení by měli radost. Odbočujeme z „rečky“ a začínáme regulérně stoupat. Nasazuju tempo a držím se Ozefa. Je nechutné vedro a kopec je snad kolmý. Převýšení není nijak drastické, cca 500 metrů. Problém však je vzdálenost, na které se převýšení nachází. Ve třetině kopce přestávám Ozefovi stíhat. Zvláštní, většinou mi kopce jdou. Zpomalím, však nezávodíme. Najednou mi začínají těžknout nohy. Pumpa jede jak o život a nemůžu to udýchat. Něco se děje. Začíná mi být šoufl a předešel mě už i Czompe. Odpočívám co pět metrů a snažím se popadnout dech. Nemůžu zvednout ani nohy. No ku..a co je? Šmatlu co noha nohu mine. Dorážíme na první view. Všichni jsou u vytržení z výhledu. Nedivím se. Je to nádhera nádherná, akorát mi to kazí momentální indispozice. Snažím se do sebe nacpat energy tyčinku, ale málem hážu šavli. S vypětím posledních sil se plazím za ostatními na první bivak. Stavíme stany a chlapi jdou shánět vodu. Já do sebe hodím dva paraleny a jdu zalehnout. Musím se z toho vyspat, ať nezkazím celou schuzu. Jestli teď nechcípnu, tak to bude zázrak. Omlouvám se, ale okolí popíšu až zítra. Fakt je mi blbě, že nemám ani tužku. Tož dobrou.
Probouzím se ještě za šera. Mám za sebou horečnatou noc, při které jsem propotil snad i spacák. A to přes noc mrzlo. Naštěstí zjišťuju, že žiju. A co víc, je mi celkem dobře, akorát se strašně zadýchávám. Vylezu ze stanu a čumím s otevřenou hubou. Spíme pod Užbou (má přes pět tisíc metrů) a i když jsme v šeru, na vrchol svítí už sluníčko. Kolem mě se rozprostírá Kavkaz a se svými zasněženými vrcholky na mě působí jeko krajina z pohádky. Pomalu svítá a vstává už i Ozef. Jdem pro vodu. Bohužel tam kde se včera nabíralo je jen led až ke dnu. Budem muset vydržet a dočepovat později. Po snídani a kafi vyrážíme na druhý view, odkud by mělo být vidět na celou Užbu a taky na Elbrus. Drobná chyba v navigaci nás však zavádí na jinou trasu a už se nám nechce vracet. Správná trasa je tak 200 výškových metrů nad námi. Rozhodujem, že to dáme přímo. Se asi pos..li. Dávám časté pauzy, aby to nedopadlo jak včera. Lezem do brutálně příkrého svahu. Špatně se mi dýchá, ale dnes to dávám. Navazujem na původní trasu, po které jsme měli jít hned od rána. Ve 2980 m.n m. už to dál nejde. Je tu sněhový převis a nedá se obejít. Přiznávám se, že mám strach to riskovat. Sakra, tak blízko třem tisícům a zas to nevyjde. Naštěstí Ozef, jako starý paragán, se odhodlává to prubnout a vyzkoušet pevnost převisu. Postupně se loudáme za ním, dokud nám GPS neukazuje 3020 m. n m. Super nemá to chybu, tak sem to nakonec zvládl. Vypijem láhev vína z letiště na oslavu a já se rozhoduju zůstat pod převisem a vařit oběd, zatím co se ostatní vydají na posledních pár set metrů na viewpoint. Bohužel se nezdařilo, kvůli sněhu. Při čekání kecám s lidma co tam taky lezou. Všichni to ale před převisem vzdávají a jdou zpět. Kromě polského páru, který to riskne jen díky tomu, že jim to Ozef prošlápl. Po vydatném obědě míříme zpátky dolů k prvnímu viewpointu. Užíváme si rozhled a klid. Nádhera, ani se nám nechce pryč. Bohužel čas je neůprosný a my se ještě chceme podívat k Černému moři. Nad Mestií rozděláváme stany a odlovujeme naši první a zároveň poslední Gruzínskou kešku. Doráží poláci, rozdělávají oheň a zvou nás na pokec. Zbytek večera se nese v duchu družby se slivovičkou. Usínáme s nádherným výhledem na Kavkaz a necháváme si zdát o okolních pětitisícovkách.
Původně jsme přemýšleli, že ráno ještě pochodíme po okolí, avšak počasí řeklo jasné stop. Ne, že by chcalo jak ve filmu na samotě u lesa, ale když vám prší za krk, není to nic příjemného. Balíme stany a razíme dolů do Mestie sehnat odvoz. Opět se vloudila menší chybička v navigaci a my lezem přímo dolů příkrým korytem potoka. No lezem, spíš padáme a chvílemi nekontrolovaně kloužem. Tolik sprostých slov jsem snad neslyšel. Dole jsme jak ty hovada. Obalení blátem a to včetně batohů. Naštěstí po příchodu do Mestie přestává pršet. Boty umýváme v kaluži a rychle se přesouváme do centra. Začíná svítit sluníčko a v centru je jakýsi pramen, kam si chodí místní pro vodu. Na to že je to voda k pití a ne k mytí jsme důrazně upozorněni až ve chvíli, kdy jsme všichni umytí. Hned nato přibíhá taxikář a že jako kam chcem. Nabízí odvoz do Zugdidi za 50 lari na osobu. Rychle ho vyvádím z omylu, že jsme snad germáni či co a že víc jak 20 nedáme. To ale prej stojí maršrutka. No a kdo potřebuje taxík? Chlápek odbíhá, ale za deset minut je zpátky. Kamarád jede zrovna do Zugdidi a veme nás za 20 lari na osobu. A nemáme se bát, protože kamarád má cheróšij terénij aftamabil. To už se nám líbí více a proto čekáme na týpka co si nás má vyzvednout. Přijel na kole a hned ať jdeme s ním, že se musí ještě převlíct. Vede nás k malému penzionku který vlastní. Paní domácí nám uvaří kávičku, tak sedíme na zahrádce a vykládáme si s ní. Charóšij terénij aftamabíl je naštěsti jen pár let staré Pajero, kam se bez problémů vlezem i s báglama. Šofér ani nechtěl peníze na ruku. Stačilo mu, když jsme při odjezdu zaplatili na benzínce. Cesta z Mestie do Zugdidi by se dala popsat jako jeden z dílů Nebezpečné silnice. No, po pravdě taková hrůza to zas nebyla. Silnice má slušný asfalt okořeněný sem tam výtlukem. Taky na šířku se tam vlezou dvě auta vedle sebe. Ovšem jízdní styl (furt přes kilo) mezi dobytkem volně se procházejícím po silnici, jízdou v protisměru i před nepřehlednou zatáčkou a říčkou klikatící se o 200 metrů níž za chatrnými svodidly, udělaly z této cesty adrenalinový zážitek. Celkem často zastavujeme, abychom si mohli prohlídnout krásy přírody. Popravdě jsme si na cestu koupili butilky s pivem a močák tu divokou jízdu snášel jen těžce. Po příjezdu do Zugdidi k nádraží se na nás klasicky vrhli maršrutkáři. Míříme do Ureki a chceme vlakem. Jdu zjistit cenu lístku. Vlak stojí 18 lari a maršrutka 20 lari. Myslím, že není co řešit. Vracíme se na maršrutkoviště a hážem bágly na střechu. Alespoň nám uschnou hadry. Divokou jízdou po nezajímavém okolí se dostáváme do Ureki. V sedumdesátých letech vyhlášené letovisko, kam se jezdilo za odměnu. Vysedáme u několika restaurací stánkového typu. Dáváme teplou večeři a pivo. To, když jsme si obědnali všichni, přinesli v petce a rozlili do sklenic. No co už. Příjemně nadláblí vyrážíme bývalou chloubou k moři. Cesta je to dlouhá a nic nám nepřipomíná letovisko. Rozbité cesty a vybydlené baráky. Kupujeme další butilky na večer, ať neumřem žízní. Blíže k moři je vidět čilý stavební ruch. Je ještě hodně před sezonou a stavební dělníci finišují se závěrečnými pracemi. Těsně před pláží je veliká cedule se šťastnou rodinkou na bílé oblázkové pláži v Chorvatsku, lákající na dovolenou v Ureki. No to je prdel. Na místních plážích je totiž černý písek. Tím nemyslím špinavý, ale opravdu černý. Navíc tato konkrétní pláž v Ureki by měla být magnetická. Nevím co by to mělo v praxi znamenat, ale nic zvláštního jsem nezpozoroval. Teda až na hromady odpadků. Jdeme po pláži a hledáme si místo k noclehu. Malé altánky vedle snad sto let opuštěné restaurace jsou ideálním místem. Zabivakujeme a hurá do vody. Po skoro čtyřech dnech je koupel příjemná věc. Už jsem začínal smrdět sám sobě. Je sice zataženo a sem tam spadne kapka, ale jinak je teploučko. Po koupeli sedíme na pláži, popíjíme pivko a debatujem o Gruzii o světě a o všem možném. Kolem pobíhají koně, no prostě paráda. Se snášející se nocí zalézáme do nějaké zahradní restaurace, kde se bude dát přespat, aniž bychom museli roztahovat stany. Tak už se nám to krátí a na zítřek nemáme žádný konkrétní plán, takže se už začínáme těšit.
Ráno je krásně, horko a nebe vymetené. Po rychlé snídani vyrážíme bosky po pláži k nějakému přístavu, co jsme viděli na mapě. Plácáme se po pláži a jde se čím dál hůře, proto raději nazouváme boty a jdeme „promenádou“ mezi chatičkama, chatama, stánky, obchůdky a hotelovými domy. Taky tady porvé v životě vidím na živo moruše a protože jsou až přezrálé, musíme se nadlábnout do syta. Ze všeho vyzařuje zašlá sláva a panuje tu ponurá atmosféra. Většina je totiž opuštěná a je vidět, že se o tyto nemovitosti nikdo už tak padesát let nestará. V některých domech jsou dokonce vzrostlé stromy prorůstající okny ven. Při tomto pohledu mě napadá přirovnání k městu Pripjať. Sem tam dokonce bydlí lidé. Podle mapy musíme překonat malou říčku, tak se ptáme místních, jestli tam je most. Nět, mažno pachaditi čerez rečku, ně mnogo vady. No co, na most na cestě to je několik kiláků, tak to risknem. Paňmáma měla pravdu. Říčka je sice hlubší a širší než jsme mysleli, ale při ústí do moře je vody po kotníky a nemá ani dva metry na šířku. Kousek za „rečkou“ nacházíme další místní raritu. Krávy pasoucí se na pláži a chlastající vodu z moře. No to mě posol bulvu. To už však docházíme k přístavu, který je oplocený a vypadá jak vojenský objekt. Všude kamery a hlídač, který nás hned směřuje pryč. Míříme proto na cestu. Zpět se nám už nechce, tak se prubnem dostat do Kobuleti, nebo do dalšího letoviska Batumi. Po příchodu na cestu začínáme být zoufalí. Strašné vedro s představou, že se plácáme kolem deseti kiláků po asfaltu plném šílených řidičů je ubíjející. V tom Czompe dostavá nápad. Stavíme se na kraj cesty a čekáme. Asi za tři minuty jede maršrutka. Mávnem a hele, jede do Kobuleti. Jedem asi 12 kiláků, pak nás vyhazuje v centru. Za čtyři kusy 2,6 lari. To nemá chybu. Tady už to vypadá jako kdekoli jinde u moře. Jdeme směrem k pláži a hledáme nějakou restauraci. Po dotazu místního jsme zavedení do malého domečku bez označení. Uvnitř je útulno a bodrá paní přichází k našemu stolu. S úsměvem povídá „ što vy chačetě pakušať ? Nu a što u vas na pakušaně? što vy chočetě“ Obědnáváme chačapuri a pivo. Paní domácí křikne něco dozadu a vidím, jak kuchařka plácla mouku na vál a začala dělat těsto. No tak todle není žádné zasrané makro a zmrazené polotovary. Je nám fajn. Připojuji se na wájfáj a hlásím domů, že všichni žijem. Po výborném obědě (mimochodem toho bylo tolik, že zůstalo i na večeři) míříme už na pláž. Hned u pláže kupujeme vychlazené butilky v obchůdku velikosti dvojskříně. Zbytek dne se už nesl jen ve znamení flákání, popíjení piva a koukání na moře. S příchodem večera nastává čas sehnat místo na spaní. Tazi hlídá bágly, Ozef jde po pláži doleva, já doprava a Czompe jde ještě dokoupit butilky. Později popisoval údiv paní v obchodě, když tam došel dokoupit proviant, že „my uže vsjo vypili“. Nacházíme bivak ve stánku na pláži. Za tmy ještě přichází majitel a prosí, abychom mu nelezli dovnitř. Jako abychom se nevlámali do boudy co měl u stánku. Ubezpečujeme ho, že to fakt ne a pak už jen pozorovat světla vzdáleného Batumi a spinkat.
Ráno je opět den jak z učebnice. Sice nás celou noc pozorovali kolemjdoucí, ale byli slušní a nechali nás spát. Po snídani vyrážíme na vlak. Po dotazu na cenu do Kutaisi nás šokuje odpověď, „adin čelavěk adno lari“. Stodvacet kiláků za třináct korun. Zase jako už po tolikáté jsme z téhle země v šoku. Nádraží mají pěkné, relativně moderní, ale co nás čekalo po nastoupení do vlaku byla síla. Špinavé roztrhané sedačky a ftáfny bofdel. Chvíli přemýšlím, jestli si na to fakt sednu. Ihned po příchodu do vlaku se k nám má nějaký místní stoletý ožrala. Je ale v pohodě a zjišťujeme, že je celkem v obraze. Když jsme mu řekli, že míříme na letiště a domů, zeptal se jenom kam letíme. Po odpovědi Katowice, vysypal časy kdy nám to letí a snad i čísla letu. Krajina v této části Gruzie je spíše rovná a při pohledu z vlaku nijak zajímavá. Po asi dvou hodinách jsme dorazili do Kutaisi. Dnes je poslední den, tak chceme jen tak pochodit po městě a nasát ještě atmosféru. Centrum Kutaisi je pěkné, spravené a funguje viditelně na turizmu. Dáváme jídlo, nějaké to pivo v místní nálevně a koukáme na nějaké památky. Je ale strašný hic, tak se nám nic nechce. Ještě na tržnici sehnat dárky pro dětičky a pomalu přichází čas sehnat odvoz na letiště. Při nákupu jídla na večer opět perlí Ozef. To cvaj, takhle si obědnával jídlo. No nic chytáme poslední maršrutku na letiště a dáváme sbohem tomuto městu a vlastně i této zemi. Letiště je moderní klimatizovaná hala jako kdekoli jinde. Akorát menší. Po příjezdu se venku strhává bouřka, tak jsme rádi, že to tak vyšlo. Do odletu zbývá ještě pár hodin, tak plkáme s čechama, co jedou z východníhoTurecka. Pak už jen noční přelet do Katowic a kulturní šok z evropské civilizace. Tak chlapi díky a snad někdy příště a někam jinam.
PS: Opět, jako ve většině těchto lehce exotických cest, patří obrovské poděkování Czompkovi, který je schopný až s fanatickou přesností zjistit vše, co se týká dané destinace a to včetně čísel autobusových linek ve větších městech.
