Brno volná 29.5.2013
BRNO volná 29.5.2013
Krev napumpovaná adrenalinem buší ve spáncích a do žaludku se vtírá svíravý pocit. Mačkám spojku, klapnu tam za jedna a pozoruju pozvolna se zvedající ruku traťáka. Lehce mávne a říká že můžu. Ještě poblíže stojící hasič prohlásí „ moc to v těch zatáčkách netahejte, dyť je mokro“………….
Jo jo, tak to byly první chvíle na Brněnském automotodromu. Ale jak to všechno vlastně začalo? Tak, jak už to bývá na malých vesnicích mezi nedospělými hochy. Sezení v hospodě a stálé žvanění o okruhu se dostalo do fáze, kdy už nebylo možno couvnout. Lukáš, i přes svou zaneprázdněnost, zabukoval 2 x 25 min. volných jízd na Brněnském dromu. Výborně. Konečně se splní jeden z mých snů a protáhnu Mazlika po uzavřené trati. Do dne D zbývalo dost času a tak jsem se měl na co těšit. No, těšit, přiznám se, že občas, večer před spaním, jsem si v mysli přehrával videa z you tube, kde bylo nemálo pádů a následné sbírání plastů po trati. V těch chvílích jsem si vždycky říkal „pojedeš jak člověk a bude to v pohodě“. Na motorce mám už sice něco odježděno (vždyť už jezdím takových čtrnáct dní) ale na dromu, to je něco jiného. Tam se chyby neodpouští. Setina vteřiny a ….. v lepším případě trsátka. Chvíle nadšení se mísily s chvílemi strachu a zbývající čas do dne D utekl velmi rychle.
Chčije a chčije. To byl poslední týden před návštěvou dromu. Už jsem začal propadat skepsi, když tu se předpověď na očekávaný den umoudřila a z nebeské klenby na nás vykoukla ta velká žhavá koule, co vždycky večer spadne někam za kopec. Sraz byl u garáže a plán jednoduchý. Vyrazíme dříve a po ose. Abychom si užili taky cestu, pojedeme po okreskách, protože nemáme rádi dálnice. Teda na motorce nemáme rádi dálnice. Jeli jsme: Já s Lukášem a Boženka, která bude pořizovat fotodokumentaci a navíc se chce taky pořádně projet. Ještě měl jet děda, ale deštivé počasí posledních dnů vystavilo jeho kostem stop stav. Cesta ubíhala v klidu a pohodě. Až na jednu malou krizovku, kdy Lukášovi vjel před kolo totálně sjetý lampasák co jel zrovna z Bochořského letiště. Naštěstí stihl Lukáš zareagovat rychle, takže nedošlo k nejhoršímu a dobrá nálada po pár nadávkách nabrala opět správný směr. Poslední část cesty jsme absolvovali po dálnici, ale byl to jen kousek. Na poslední benzínku před sjezdem na drom jsme již dojížděli za deště. Teda abych byl přesný. Na benzínku jsme dojeli těsně po dešti a jelikož to vypadalo, že mraky postupují od nás, nebyl důvod k panice. Takže načepovat plnou a tradááá….
Bohužel, posledních pár kilometrů před dromem se opět rozpršelo. Naštěstí né nějak dramaticky, ale mokro bylo a kaluže byly taky. No co už. Čekali jsme do půl páté, než nás pustí k registraci. Vysvitlo sluníčko a já všechny (i sebe) přesvědčoval, že to za tu hodinu, než vyjedem na trať, uschne. Začali se sjíždět další střelci. V tu chvíli sem si uvědomil, že můj stroj je absolutně nejslabší a nejpomalejší ze všech, co se chystali na trať. Jo, jenom ještě technická poznámka. Měli jsme zakoupené jízdy přes internet od šesti do půl a od sedmi do půl (2x25min.) Jelikož začalo opět lehce poprchat a většina litrových sportů se otočila k domovu, bylo rozhodnuto o změně. Teda né námi, ale vedením dromu. Jelikož je málo lidí, odpadá třetí a čtvrtá jízda. Pro nás to znamenalo 50min. v kuse. No nevadí. Dali jsme kafe (tuším že 40kč) a počali se chystat. Moc lidí tam teda nebylo. Nevadí, alespoň budeme mít trať pro sebe. Kousek od nás stála na nahřívácích okruhová 999 na laminátech. Z té strach nemám. Tu stejně neuvidím na dráze, páč když se kolem mě mihne, zaregistruju pouze červenou šmouhu vzdalující se k další zatáčce. Přestává krápat. Sluníčko nikde a na trati louže.
Čert aby to spral. Říkám si „seru na všechno, ať si jedou, nechci to nikde rozvěsit“. Tak jo. Jo? Fakt? Opravdu najíždím k závoře? Co tu sakra dělám? S Mazlikem na okruhu? Mám strach, třesou se mi ruce. Krev napumpovaná adrenalinem buší ve spáncích a do žaludku se vtírá svíravý pocit. Mačkám spojku, klapnu tam za jedna a pozoruju pozvolna se zvedající ruku traťáka. Lehce mávne a říká že můžu. Ještě poblíže stojící hasič prohlásí „ moc to v těch zatáčkách netahejte, dyť je mokro“…………. Nikdo nic, tak vyrážím první a jelikož mám motor zahřátý, tak tahám, abych vyprášil pavouky ze svého Ixilu. Protáhnu se cílovkou a je tady první pravá (hustokrutostřelci nekamenujte mne, jsem začátečník a nevím jak se tu která zatáčka jmenuje, znám pouze stadion) a v ní je mokro. Gumy zahřáté nemám, tak jdu na brzdy a zdá se mi, že sedmdesátka je na to mokro až dost. Vystrkuju prdel a koleno, visím na Mazlikovi jak orangután na větvi, ale motorka drží směr a nic nepodkluzuje. Na apexu začínám trošku přidávat, rovnám Mazlika a dávám plnej. Další zatáčka. Levá. Tady jsou v ideální stopě tři kaluže. Bojím bojím. Hned zas pravá a už štěká omezovač. Jsem tu prvně, tak se seznamuju s tratí. Takhle na živo koukám, kolik je tady kopečků. Furt bojim bojim. Po prvním kole je mi jasný, že jsem se do týhle trati zamiloval. Nepřemýšlím nad tím, jestli se sem ještě někdy dostanu. Nepřemýšlím nad tím, jestli sjedu gumy, desky, benzín, olej, mlíko nebo kukuřičnou kaši. Je mi to fuk. Teď si chci užít každou zatáčku, každou rovinku, každé rozkmitaní zadního kola před zatáčkou. Zjišťuji, že používám jenom jedničku, dvojku a trojku. Vyjímečně čtyřku. Jasně, na cílovce proženu celou špajsku a s postupujícími koly, jak osychá trať, zvyšuju jak nájezdovou rychlost, tak rychlost v zatáčkách. Občas zapomenu prořadit a štěkne na mě omezovač. Do špíglů jsem koukal jen první kolo, pak nebyl čas. No, jak mě předjížděla ta okruhovka, sem se lek až jsem se málem pos…. Země se zachvěla a 999 zmizela. Jak si tak kroužím, najednou něco dojíždím. Co to má sakra znamenat? Jsem začátečník, nechci nikoho předjíždět. Hypermotard mi malinko ujíždí, ale při nájezdu na stadion jsem mu nalepený na zadní kolo. Sakra zavází, odhodlal jsem se a beru ho vnitřkem. Při výjezdu ze stadionu mrknu do špíglu. Hypermotard nikde. Rozhostil se ve mně klid a mír. Ne, nechci se chvástat. Prostě to byl jenom skvělý pocit. Soustředil jsem se na správnou stopu, alespoň myslím. Po 25-ti minutách traťák mává že ven. Vyjedu a najíždím k závoře, která je už zvedlá ke druhé jízdě. Spravuju si nákrčník, dávám za jedna a opět vyrážím. Trať je pořád mokrá, avšak nájezdy do zatáček už oschly. Můžu jít později na brzdy. Pravou na konci cílovky teď dávám kolem sto, stodeseti i za mokra. Ke konci druhé jízdy už škrtám stupačkama. Dycky se leknu jako prase a mám tendenci Mazlika rovnat. Začínám si pamatovat trať a jezdí se mi lehčeji. Je to jako ráj. Nirvána. Luxusní asfalt, žádné plechovky v protisměru, rozlehlé kačírky.To kdyby náhodou. Bohužel čas neúprosně letí a už je tu červený praporek traťáka a konec. Přijíždím na parking. Projíždím kaluží a málem padám. I když jsem po motorce skákal jak opice, nohy mám úplně ztuhlý. Vyndavám bočák a oddychuju. Je cítit smrad z gumy. I když jsem projel kaluží, boky pneu jsou suché a po dotyku se táhnou jak plastelína. Mám u srdce hřejivý pocit. Nic jsem nerozbil a navíc jsem si to neskutečně užil. Dojíždí Lukáš a přichází Boženka.
Nejraději bych sednul do hospody na pivo a básnil o posledních padesáti minutách. Bohužel nás čeká ještě cesta domů. Prohodíme pár poznatků a musíme vyrazit. Domů to je daleko a je pozdě. Volíme nepopulární dálnici. Vůbec se mi nechce jet rychle, ale Boženka je asi unavená tak tahá jak čert a udržuje rychlost kolem 150km/h. Po příjezdu domů jsem totálně vyšťavený, ale šťastný.
Technické Info na závěr:
Mazlik je kromě Ixilu v sériovém stavu. Teda co se týče techniky. V laďáku mám navíc tlumivku střední velikosti (zvuk je pěkný a při delších cestách neobtěžuje), která nemá podle výrobce vliv na výkon, či průběh. Sériový sekundární převod. Nazuto Michelin Pilot Road 2, nasazené chvíli před Brnem. Opotřebení na pneu neznatelné. Gumice drží jak přibité i na mokru. Neměl jsem sebemenší pocit nejistoty. Každopádně ty gumy umí víc než já. Největší slabina motorky jsou každopádně brzdy. Člověk by skoro řek, že to nebrzdí. Tenhle problém v běžném provozu nemám. Většinou si vystačím s brzdnou silou motoru. Kolikrát mi kámoši říkali, že mi nesvítí brzdové světlo (ha, ha, moc brzdu nepoužívám). No na okruhu je to hoooooodně slabý. A když říkám hodně, myslím tím hodně. Jinak ovladatelnost super, stabilita taky bez problému. Podvozek drží stopu statečně a taky v náklonu jdou dělat velké korekce. Na mokru, když to člověk drží po red line a podřazuje, klasicky tančí zadní kolo. V podstatě skoro před každou zatáčkou, zavlní se, ale hned se zas chytne. Zvyknete si. Co se týká čísel. Za 50 minut ujeto 95 kilometrů průměrnou rychlostí 79,2 km/h. Čas kola jsem neměřil, nebylo čím. Střelci to dávaj kolem 2 až 2,5 minuty. Podle časomíry na cílovce jsem byl v první jízdě pod 4minuty, pak už jsem to nesledoval. Nejvyšší top speed jsem zaregistroval 195km/h (ano, litry tam lítaj okolo 260km/h, ale taky maj dva a půlkrát vyšší výkon). Přibližná spotřeba paliva 11,8 L/100km. Jo a ještě cena. To je jednoduchý 25min. = 550kč.
Závěrem jenom krátké resumé. Kdo jezdí na motce, z důvodu opojení světem dvou kol, měl by to zkusit alespoň jednou v životě. Je to neskutečný mazec a zážitek. Stačí jít do toho ne s tím, že všem ukážu jaký jsem bourák, ale s respektem a vědomím, že ti co to maj v ruce, dokážou s dvoutaktní závodní dvěpade pojezdit zánovní litrový sporty. Nejde o to být nejrychlejší, i když rychlost je fenomén kterému jsme většinou podlehli všichni. Na dromu se člověk přestane rychlosti bát (neplatí při návratu na veřejné komunikace) a začne si ji užívat. Teď už rozumím lidem co propadli okruhovému ježdění a souhlasím s nimi. Pokud můžete, jděte do toho. A pokud to vyjde………tak koncem léta
WELCOME TO THE BRNO CIRCUIT