Vyprávění strejdy Bacila aneb jak to tehdy doopravdy bylo
4. 12. 2008
Začínám být trochu nervózní. Ten namodralý chuchvalec dýmu, ze kterého sem tam zlověstně prokukuje černý naked, se mi pořád lepí na zadní gumu. Už se mě drží dobrých pět minut a nechce ani předjet, ani zůstat pozadu. Dost mě to znervózňuje. Začínají téct nervy a tak přiostřuji tempo. Červená ručička tachometru rázem poskočila k číslici sedmdesát. Patníky se začaly kolem mě míhat v trochu rychlejším sledu a stakato z pod nádrže jasně naznačuje, že přetáhnutí kontroly vůlí o dvě sezóny, nebude dělat ventilům dvakrát dobře. Ten za mnou taky zrychlil a nehodlá se mě jen tak pustit. Po dalších pěti minutách dochází trpělivost úplně a já vyrážím do levého pruhu, abych ještě před horizontem předjel pár aut a alespoň trochu poodjel tomu za mnou. V tu chvíli se ovšem na horizontu objevuje párek modrých blikajících majáčků, patřících rychlé lékařské službě. V tu samou chvíli si nagelovaný mladíček ve „vytuněné“ stodváce řekl, že ukáže té vpředu jedoucí, dvanáct let nové fildě, zač je toho ostrá vačka a prahové nástavce.S řevem otevřeného, příčně uloženého minimaxu vyrazil né vpřed ale vbok a nezměněnou rychlostí si udržoval odstup za vpředu jedoucí fildou. Shodou okolností mi zkřížil trajektorii letu a já mu zanechávám na plechovém zrcátku ala BMW M3 vizitku v podobě záplaty z džín a jako bonus kůži z kolene.Instinktivně uhýbám a mířím přímo mezi světla protijedoucí záchranky. Řidič sanity v hrůze dupe na brzdový pedál a strhává volant. Zbyly po něm pouze dvě kouřící čáry na asfaltu a v příkopě párek modrých, již neblikajících majáčků. Při pohledu na zdravotnické potřeby, válející se po poli, si uvědomuji že dnes měl někdo hodně pech. Již bez vážnějších problémů dokončuji únikový manévr. S nadějí nahlížím do špíglu. Přední světlo výhružně nakrčené motorky mi bezostyšně čumí skrz zrcátko do ksichtu. Tep letí nahoru a začíná se podobat metronomu šílené speed metalové kapely. Upouštím proto od kafe a cíga v Motobaru a s otevřeným plynem se řítím do města nepovolenou rychlostí. Zkouším další únikový manévr. Přišlapávám brzdu, aby se rozsvítilo světlo a při tom přidávám plyn. Napasuju to přímo mezi dva míjející se kamiony, přičemž o jeden zachytávám špíglem. Ten se ohýbá a drtí mi klouby na ruce. Uhýbám a zachytávám o druhý kamion druhým špíglem. Ten se ohýbá a drtí mi klouby na druhé ruce. Bolí to jak sviňa, ale přesto se zatnutými zuby ( špígle mě přidržujou ) řítím se vstříct křižovatce ve tvaru písmene T. „Ještě chvíli, ještě, ještě“ oddaluji použití brzd. Míjím mezní hranici a jdu naplno na předek. Bohužel prosakující olej z vidlí udělal své a destičky se nechcou zakousnout do kotoučů jak bych čekal. Ty steřelé a prosakující brzdové hadice taky nechcou poslat tlak tam, kde by ho bylo nejvíc potřeba. Dupu na zadek. Motor utichá a pro změnu se začíná ozývat smrtelný řev zadní gumy. Ta v dlouhém highslidu úpí a odevzdává své maso drsnému asfaltu. Kýžené zpomalení přesto nepřichází. Nakláním stroj ve snaze odvrátit čelní náraz. Mitasy drží kupodivu jak přilepené a tak efektním obloučkem odírám pár okolo stojících aut. Černý bike je stále za mnou. Teď už končí legrace. Oči se barví krví a přes protesty motoru nakládám pod kotel. Otáčky letí nahoru, s nimi i teplota a jeden ze šestnácti ventilů. Rozvodový řetěz klepe na víko, ve snaze zjistit, co se to vlastně děje.Popraskané membrány se snaží udržet šoupátka v horní poloze a skrz čtyři karburátory uhání niagára benzínu do spalovacích komor, aby povzbuzena lechtivou jiskrou svíčky nakopala pístům dna. Na asfaltu za mnou zůstávají tenké potůčky nespáleného benzínu, spálené kousky gumy a kapky krve z mého kolene. Rychlost se blíží magické hranici sto kmh a černý přízrak za zády se začíná vzdalovat. Vydrž, prosím motor a ve snaze odlehčit mu, odhazuji nepotřebnou zátěž. Přilbu, brýle, rukavice, stopaře a také ( i když nerad ) kovadlinu po dědovi. Motor odhazuje další ventil. Z rozety lítaj zuby a řetěz se mi snaží propilovat botu. Teplota letí nahoru šíleným tempem a vzápětí letí nahoru i víčko chladiče, které mi vytváří krásný ornament pod levým okem. Jelikož jsem zahodil brýle, přehlížím u kraje stojícího policistu . No co, bílá čepice mi taky sluší. Černý biker mě dojíždí. V tom to motor zabalil. Klika se rozloučila s písty a vyplivla ven ojnice. Další letící ventil mi podbarvuje druhé oko a rozervaný řetěz blokuje zadní kolo. Opět dlouhý highslide a guma vyprskává dráty a myší hnízdo. Jdu k zemi a pozoruju při tom kousky plastů a kovů plachtících vzduchem. Vytírám si z očí hlínu, krev a zuby z převodovky. Vtom kolem projíždí černý přízrak. Na nádrži zahlédnu nápis JAWA 350. S ventilem zapichlým v levém stehně se smutně dívám na namodralý obláček dýmu rozplývající se v podzimním odpoledni a těším se na zimu, jak budu dávat do kupy svůj stroj a potom na jaro, kdy se znovu vydám vstříct novým dobrodružstvím.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář